Poslední dny Jaqueline Vandessise

Sobota

Konečně přestalo pršet. A přestože mokrá studená tráva je skoro stejně hrozná jako déšť, vyrazila jsem ven. Vždyť poslední týden jsem téměř celý strávila ve svém pokoji, nebo v altánu se soukromým učitelem, který na náš zámek každý den dochází.

            Mé černé šaty a plášť byly již úplně promočené, když jsem konečně minula zahradníka stříhajícího živý plot vedle branky vedoucí pryč ze zámecké zahrady. Prošla jsem kolem hřbitovní zdi a po cestě zamířila k lesu. „Á, jasnost jde pozdravit jeleny a srnky?“ zasmál se mlynář, s jehož vozem jsem se málem srazila v zatáčce. Já se ale stihla pouze usmát a pelášila jsem dál.

            Možná byste čekali, že já, dcera bohatého hraběte, se po takové poznámce urazím, mě ale potěšila. Moc do rodiny nezapadám a nejspíš jsem taková černá ovce. A to doslova. Šaty nemám světlejší než havraní peří, nejlepší část dne je podle mě noc, měsíce úplněk. Dokonce se i ráda procházím po hřbitově, takže si hrobník myslí, že jsem blázen.

            Konečně mě zahalil baldachýn stromů a já zpomalila. Najednou jsem pocítila, že něco není v pořádku. Co se za ten týden mohlo změnit? Čím hlouběji jsem do lesa pronikala, tím byl pocit silnější. Co se to děje? Jako by mě někdo sledoval. Nebo něco? Rozhlédla jsem se kolem, vše ale působilo normálně. I přesto se mě ale zmocnil strach. Nakonec jsem se otočila a zamířila zpět do zámku.

Pondělí

V neděli se déšť opět vrátil, což mělo za následek, že jsem celý den strávila mezi zdmi mého pokoje a na nepříjemný zážitek z lesa jsem téměř zapomněla. Dnes jsem se tedy rozhodla se tam znovu vypravit.

            Ze začátku se zdál jako obvykle. Tichý, svěží, zelený… Po chvíli se ale nepříjemný pocit objevil zas. Proč? Vždyť les byl mé útočiště od raného věku! Dokonce jsem tu jako malá s chůvou hrála hru, při které mi schovala různá překvapení a já je za pomoci jednoduché mapy hledala, díky čemuž to tu znám jako své boty. Ani nějaké nebezpečná zvířata jsem nikdy nepotkala, protože cokoliv většího než veverky se od zámku drželo dál.

            Najednou za mnou praskla větvička. Nadskočila jsem a srdce mi začalo bušit několikanásobnou rychlostí. Otočila jsem se. Nikde nikdo. Přitiskla jsem se zády k nejbližšímu stromu a zhluboka oddechovala. Zafoukal vítr a mě pokropily kapky vody z ještě mokrých větví.

            Bývala bych se jistě uklidnila, kdyby se prasknutí neozvalo znovu. A po něm další a další. Byl to zvuk blížících se kroků. Na strom jsem se nyní tiskla takovou silou, že kdybych mohla myslet i na jiné obavy, jistě bych se bála, že ho vyvrátím. Zdálo se, že se kroky blíží. „No tak, klid! Je to určitě jen někdo z vesnice!“ opakovala jsem si a odvážila se vystrčit hlavu zpoza stromu, abych zjistila identitu přicházejícího. Nikdo tam ale nebyl.

            Les jako by ztmavl a ani stromy už nebyly mými ochránci. Pronásledována neviditelnou příšerou jsem s jekotem vyběhla z lesa.

Úterý

To co se stalo, mě sice pořádně vyděsilo, rozhodla jsem se však, že se žádným praskáním nenechám připravit o „svůj“ les. Ihned, jak jsem prošla brankou, mě ale jistota přešla. Les působil neobyčejně temně a děsivě už z dálky. A přesto jako by mě nějakým zvláštním způsobem přitahoval. Byla jsem si v tu chvíli jistá, že tam už nikdy v životě nechci vkročit. Najednou jsem však pod nohama ucítila měkké jehličí a ocitla jsem se sotva na dohled od cesty. Co tady dělám? Musím pryč! Chtěla jsem odejít, ale neudělala jsem to.

            Zatočila se mi hlava a vše kolem bylo rozmazané. Zachvátila mě panika. Instinktivně jsem klesla na kolena a odplazila se k nejbližšímu stromu, u jehož paty jsem se stočila do klubíčka. Na mé tělo dopadl stín a já se roztřásla zimou. Vzhlédla jsem k černé siluetě nade mnou a propadla se do tmy.

Na okno bubnovaly další a další dešťové kapky. Vzbudila jsem se ve své posteli na zámku pod ustaraným pohledem služky. „Ach paní! Jste konečně vzhůru!“ téměř vykřikla. „Jste v pořádku? Poznáváte mě? Mlynář vás prý našel vyděšenou v lese, je to pravda? Nevím, jestli se mu dá věřit!“ vychrlila rekordní rychlostí. Gestem jsem ji umlčela a s tisícími ujištěními, že mi nic není, ji poslala pryč. Myšlenkami už jsem byla ale jinde. Sedla jsem si na křeslo u okna a pohlédla ven.

            Opuštěná zámecká zahrada v šeru bylo jedno z mých nejoblíbenějších míst k procházení. Nyní mě ale nelákala. Její zeleň se stala nebezpečnou řekou snažící se zatopit malý ostrůvek uprostřed. Strach vlétl dovnitř jako obří netopýr. Stále jsem hleděla ven. Zdálo se to jako pět minut, odbila však půlnoc.

Středa

Bojím se. Jsem zmatená z toho, co se děje. Nic nechápu. Vždy když pohlédnu z okna, zírám ven několik hodin, aniž bych si to uvědomovala. Oběd jsem odmítla sníst kdekoliv jinde, než ve svém pokoji. Služka tedy dostala rozkaz, že má být u mě. Má máti tu prý sama několikrát byla, já si ji ale nevybavuju. Někdo na mě mluví, já ho ale neslyším. Co se to se mnou stalo? Chvíli jsem se snažila utřídit si myšlenky, vybavit si čeho se to vůbec bojím, skončilo to ale opět zírání do zahrady.

            Začalo se právě stmívat, když jsem si všimla, že se zvedá vítr. Stále sílil a na terase se vytvořil vír z kroužících listů. Moji celodenní otupělost vystřídalo naprosté probuzení. A také známý špatný pocit.

            Všechny zvuky zesílily a já teď zřetelně slyšela praskání větší stromů, šelest listů, cákání vody v kašně a vrzání zahradní branky. Cítila jsem, že se něco blíží. Něco z lesa.

            V tu chvíli rozrazil vítr branku dokořán a já viděla temnotu, která se zvenku šířila na zámecký pozemek. Vykřikla jsem a soustředila všechnu svoji sílu na odvrácení očí od děsuplné podívané. Stále jsem křičela a v děsu se vmáčkla pod stůl. Jako blesk z čistého nebe přišlo náhlé pochopení.

 Jde si to pro mě. Ta věc z lesa si jde pro mě.

Čtvrtek

Celou noc jsem křičela. Poté co mě vyděšená služka odtáhla do postele, i při jejím pokusu o uklidnění. Křečovitě jsem svírala její ruku a bála se, že odejde. A najednou jsem nevěděla, kdo u mě je a děsilo mě to.

            První věc, kterou jsem po několika hodinách rozpoznala, byly sluneční paprsky zaplňující pokoj. A slyšela jsem křik drásající uši. Proč křičí? Prosím, ať přestane! V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten hluk dělám já. Konečně ticho, které zapečetilo můj pálící krk. Nebyla jsem schopna se pohnout, promluvit.

            Dolehla na mě ta strašná pravda. Přijde si pro mě. Přijde a zabije mě. Po stěnách se míhaly stíny a kolem byly rozmazané postavy. Světla přibývalo a opět ubývalo. S konce dne přichází i probuzení. Strach se vrátil a převalil se přeze mě, jako vlna z ledového oceánu.

            Vše vypadá temnější, sluch a ostatní smysly se naopak zostřují. A zvuky jsou ještě hlasitější než včera. Slyším tep vlastního srdce, jako by někdo bušil na dveře. Branka je opět rozražena a skrz ní cosi proniká do zámku. Cítím otřesy, které způsobují těžké kroky na nádvoří. Po schodech stoupají nohy. Dvě? Možná čtyři. Před očima mi probíhá celý život a strach zabraňuje jakékoliv reakci. Svíčka zhasla a klika se s děsivým vrzáním hýbe. Očima kmitám po pokoji a hledám záchranu.

Jaqueline Vandessise byla druhý den nalezena mrtvá. Příčinou smrti byl zlomený vaz způsobený pádem z okna. Okolnosti úmrtí nebyly nikdy vyjasněny.