Sobota
Konečně přestalo pršet. A přestože mokrá studená tráva je skoro stejně hrozná jako déšť, vyrazila jsem ven. Vždyť poslední týden jsem téměř celý strávila ve svém pokoji, nebo v altánu se soukromým učitelem, který na náš zámek každý den dochází.
Mé černé šaty a plášť byly již úplně promočené, když jsem konečně minula zahradníka stříhajícího živý plot vedle branky vedoucí pryč ze zámecké zahrady. Prošla jsem kolem hřbitovní zdi a po cestě zamířila k lesu. „Á, jasnost jde pozdravit jeleny a srnky?“ zasmál se mlynář, s jehož vozem jsem se málem srazila v zatáčce. Já se ale stihla pouze usmát a pelášila jsem dál.
Možná byste čekali, že já, dcera bohatého hraběte, se po takové poznámce urazím, mě ale potěšila. Moc do rodiny nezapadám a nejspíš jsem taková černá ovce. A to doslova. Šaty nemám světlejší než havraní peří, nejlepší část dne je podle mě noc, měsíce úplněk. Dokonce se i ráda procházím po hřbitově, takže si hrobník myslí, že jsem blázen.
Konečně mě zahalil baldachýn stromů a já zpomalila. Najednou jsem pocítila, že něco není v pořádku. Co se za ten týden mohlo změnit? Čím hlouběji jsem do lesa pronikala, tím byl pocit silnější. Co se to děje? Jako by mě někdo sledoval. Nebo něco? Rozhlédla jsem se kolem, vše ale působilo normálně. I přesto se mě ale zmocnil strach. Nakonec jsem se otočila a zamířila zpět do zámku.