Nightwish Imaginaerum European Tour, Praha 30. 4.
Těšila jsem se na to několik měsíců. A je to pryč. Čekajíc ve frontě s lístkem v ruce, mi Cinxisse říkala, že nemůže uvěřit, že se to vážně děje. Byla jsem na tom stejně. Zde je moje reportáž ze včerejšího koncertu kapely Nightwish v pražské Tesla (T-mobile) aréně. Více o mě než o nich. Takže kdo chce článek pouze o tom, co se v T-mobile aréně dělo a ne o vnitřních monolozích jedné poblázněné náctileté, ať jde radši třeba sem: https://www.musicweb.cz/reporty/nightwish-hrali-tipsport-arena-vibrovala-1400.
Tak v kolik mi jede autobus? Za půl hodiny? To nestíhám! Ale měla bych to stihnout. Vlastně musím. Co na sebe? Tuhle sukni? Ne, ta je moc přezdobená. Ale zase co jinýho. Džíny ne, v těch se uvařím. Co ty kraťasy? Kde sakra jsou? 17:40, času dost. Ok, tak tu sukni. Rychle přelíčit, vypadám strašně. Stíny? Asi by byly fajn. Sakra, kde je ta blbost, kterou se to nandavá? Tak to udělám prstem. Počkat, to snad ne, prstem ne! Vždyť to neumím asi s tou blbostí, natož prstem. 17:50 - zbývá 10 minut. Takže teda prstem. Lak nestíhám. Udělám to v metru. Co se stane, když mi ten bus ujede? Teď deodorant. Ještě jednou deodorant. Co když ho je málo a budu smrdět. Tak ještě jednou deodorant... Potřebovala bych se někoho zeptat, jak vypadám. Proč doma zrovna teď nikdo neni?
(Na metru o autobus později) Hele, někdo v černym oblečení! V božím černým oblečení. Sednout si tak, aby na mně viděl a poznal, že máme stejný cíl cesty? Radši ne, být dál je bezpečnější. Ty nehty si tady ale nemůžu nalakovat. Tak to vezmu přes záchody v Palladiu.
(O hodně minut později už skoro na Výstavišti v tramvaji). Hele, někdo v černym oblečení! Další! A další! A všichni maj Steelky. Radši nemyslet na to, co mám na nohách já. Baleríny. Aspoň jsou černý. Jak vypadám? Tu sukni jsem si brát neměla. Určitě vypadám jako nějakej pozér. Teda, ne že bych věděla kdo to přesně pozér je.
Konečně vystupuji z tramvaje, rozhlížím se kolem a musím konstatovat, že takové množství černých Steelek na jednom místě jsem ještě neviděla. Konečně jsme se našly s Cinxisse a já se tak cítím mnohem víc v bezpečí a za chvíli už stojíme ve frontě před vchodem do arény. Děsím se bezpečnostní procedůry, která mně jistě čeká před samotným vstupem. Jak se ale brzy ukazuje, zblízka ochranka nevypadá moc strašidelně a jediné, čím musím u dveří projít, je turniket. Nádech, schody a konečně se před námi otvírá pohled na vnitřek arény a pódium, již zabrané předkapelou Eklipse. Místa hledáme v naprosté tmě, až se usazujeme v úplně poslední řadě na středu. Boží výhled. A zatímco Eklipse hrají skladby jako Paparazzi od Lady Gaga či In The End od Linkin Park (vše ve smyčcovém podání hezčím než originál), zaplňují se i sedačky okolo nás. Fascinuje mně, jak si lidé navzájem radí, kde jsou jaká čísla, jak si všichni svítí mobily a baterkami a jak přelézají i přes několik řad sedaček aby našli svá místa. Tohle v divadle nezažijete.
Eklipse končí (a já už jsem mezitím díky nim plně rozhodnutá začít se učit hrát na housle), následuje přestávka a druhá předkapela Beatte Beast. I oni předvádí skvělý výkon, i když úplně jiný než Eklipse. Po jejich sedmi skladbách se uklánějí tleskajícímu publiku, a odcházejí pronásledováni zvláštní bílou oponou. Ta okamžitě pódium úplně zahalí a začíná téměř půlhodinová pauza. Kuřáci okamžitě využívají příležitosti na uspokojení potřeby jejich plic (resp. mozku) a jistá potřeba volá i ostatní, i když je poněkud jiného ražení. Jak se přestávka stále prodlužuje, netrpělivé publikum reaguje na každý pohyb v okolí opony potleskem, pískotem a řevem, který se zvedá hned v několika vlnách. A pak je to tady. Všechna světla v hale zhasínají a s ustupujícím světlem se zvedá další vlna potlesku, tentokrát několikanásobně mohutnější. Současně s tím se množství lidí rozhoduje zahájit natáčení a tak z tmavé masy obecenstva vystupují svítící displeje kamer. Ze svého místa úplně u stropu mám pocit, že se dívám na hvězdné nebe odrážející se na hladině nějakého jezera. Ten efekt vytvořený samotnými diváky je tak magický. Opona se nasvětluje, avšak nemizí. Ozývají se první tóny Taikatalvi a ta poté plynuje přechází v píseň Storytime. Až s tou opona mizí a kapela se ukazuje. Konečně je vidím! Doopravdy tam jsou! Trvá chvíli, než mi ta skutečnost konečně plně dojde.
Mé obavy, že budou přehrány pouze skladby z alba Imaginaerum, se rozplynuly téměř ihned. Storytime totiž následoval starší single Wish I had An Angel z alba Once, původně nazpívaný Tarjou Turunen. Píseň v podání Anette Olson zněla jinak, ale musím říct, že rozhodně ne špatně. Stejně se mi líbila i změna u Planet Hell, jen u "Nema" jsem ten rozdíl překonat nedokázala. Nezapomnělo se na megahit Amaranth a k mé obrovské radosti i na The Islander, před kterým bylo publikum požádano o pozvednutí čehokoliv, co svítí pro vytvoření efektu hvězdného nebe. Stále si vyčítám, že jsem nerozstívila na mobilu baterku a zvedla pouze rozsvícenou obrazovku. Byl to přeci "můj" Islander. No a co, že by určitě svítila tam moc a že by se na mně mé okolí, které nedávalo na jevo téměř žádné emoce (narozídl od spodku haly), dívalo divně. Ještě k tomu jenom možná...
Ale zpět k Imaginaeru. Dočkala jsem se svých oblíbených I Want My Tears Back, Ghost River a na uklidnění publika zahráli i pomalejší Slow, Love, Slow a The Crow, The Owl and The Dove (čím víc tuto skladbu poslouchám, tím se mi líbí víc). Odhadem kolem půl jedenácté kapela vyhlásila konec a zmizela z pódia. Následoval obrovský dlouhý potlesk, po kterém se naštěstí všichni členové ke svým nástrojům vrátili a jelo se dál. Jako přídavek tak zazněly Song of Myself a Last Ride of The Day. Další dlouhý potlesk, fronta u východu a čerstvý vzduch.
Bylo to dokonalé. Bylo to boží. Jelikož to byla moje koncertová téměř-premiéra (Blackmore's Night když mi bylo kolem 9ti let si už bohužel příiš detailně nepamatuji), tak představení s ničím nesrovnám. Byl to ale úžasný zážitek, který bych si hrozně ráda co nejdřív zopakovala. Znovu mi došlo, jak moc tuhle muziku miluju a dokonce mi doma ani nepískalo v uších.
Několik fotografií vypůjčených z tohoto alba. Foto Petr Tibi.
